Letos na jaře uplynulo 10 let od ukončení provozu v systému Pražské integrované dopravy (PID) jednoho pražského dopravce ze Smíchova, ČSAD Praha – Západ, s.p. Tomuto neblahému konci předcházelo ve stejném roce vyhlášení konkurzu. Přestože se nejedná o příliš „pozitivní" výročí, je na místě si alespoň stručně připomenout historii a provoz uvedeného dopravce. Tímto článkem se tedy podíváme na historii samotného areálu garáží, v jehož části existovalo 38 let jedno ze tří poválečných autobusových nádraží v Praze, obecně se seznámíme s historií podniku ČSAD KNV Praha a přiblížíme provoz samotného závodu jak pod hlavičkou ČSAD, tak i jeho krátké působení v PID.

Samotná historie smíchovských garáží sahá do poválečného Československa, kdy je veřejná silniční doprava provozována Československými státními drahami (ČSD), mnohými soukromníky a dopravními společnostmi. Státní silniční doprava v podobě ČSD fungovala v období 1927 – 1948, ovšem jejich stěžejním oborem byla (a dosud, byť v jiné podobě společnosti, je) železniční doprava. Politické události druhé poloviny čtyřicátých let znamenaly znárodnění (či integraci) prakticky veškerého druhu soukromého podnikání ve prospěch státu. Zákonem č. 311/1948 Sb. je k 1. lednu 1949 nově zřízen národní podnik Československá automobilová doprava (ČSAD; od roku 1950 Československá státní automobilová doprava), jehož hlavní činností se stává provozování veřejné silniční dopravy. Pod ČSAD přešla silniční doprava soukromníků, soukromých společností a ČSD, které se od té doby věnují pouze železniční dopravě. Samotné budování ČSAD trvalo po celý rok 1949 a znárodňování až asi do poloviny padesátých let. V období 1949 – 1963 prochází podnik řadou organizačních změn, než se ustálilo jeho řízení Krajskými národními výbory (KNV). Takto uspořádaný podnik (podniky) fungoval do roku 1988, kdy se zřizují Krajské podniky ČSAD a koncem roku 1990 dochází k transformaci jednotlivých dopravních závodů na státní podniky. Pro oblast Prahy a středních Čech existovaly podniky ČSAD KNV Praha, provozující autobusovou a ve Středočeském kraji nákladní dopravu a ČSAD ÚNV Praha, zajišťující nákladní dopravu pouze na území hlavního města.

Koncem roku 1945 zřizuje ředitelství ČSD Praha na území hlavního města třetí automobilovou správu na Smíchově v Nádražní ulici. Této automobilové správě zpočátku podléhaly garáže v Berouně a Hořovicích (které se později staly samostatnými dopravními závody ČSAD). V těsné blízkosti smíchovských garáží je 13. září 1947 otevřeno autobusové nádraží Praha – Smíchov. Rozléhalo se na ploše 3000 m2 a disponovalo dvěma příjezdovými a šesti odjezdovými stanovišti. V severní části objektu je situována dřevěná budova, v níž byla čekárna cestujících, informační kancelář, úschovna zavazadel a toalety. Parkoviště pro odstavené autobusy se nacházelo přibližně uprostřed nádraží. Roku 1949 dochází ke zřízení jednopatrové administrativní budovy, vystavěné se podél Nádražní ulice.

Během fungování smíchovských garáží došlo v objektu k různým dílčím stavebním úpravám. Koncem roku 1973 je uvedena do provozu mechanická umývárna vozidel (mycí linka). Za zmínku stojí i fakt, že areál garáží byl provozně nevyhovující. V roce 1983 bylo ve stavu závodu 104 celkem 140 autobusů, přitom kapacita garáží se počítala na 60 (!) autobusů. Nevyhovující podmínky se řešily parkováním autobusů v blízkosti bydlišť řidičů. V tomto případě je třeba vzít v úvahu i fakt, že v době výstavby garáží byly autobusy výrazně kratší, než později dodávané jedenáctimetrové (nebo téměř osmnáctimetrové kloubové) autobusy. V okolí autobusového nádraží jsou postupem času některé objekty drobně upraveny.

Zásadní změnou se stává otevření trasy metra B, kdy u jejích stanic Smíchovské nádraží a Moskevská (nyní Anděl) vznikají nové autobusové terminály, do nichž je linková doprava přestěhována. Proto dochází 3. listopadu 1985 k ukončení provozu autobusového nádraží Praha – Smíchov, přičemž jsou následně o jeho prostor rozšířeny garáže. Parkovací plocha vznikla zalitím prostoru mezi jednotlivými nástupními ostrůvky asfaltem. Dlužno podotknout, že ještě v roce 2004, tedy bezmála 20 (!) let po uzavření nádraží, zůstávaly na odstavné ploše rozeznatelné hrany (obrubníky) bývalých nástupních ostrůvků.

Námi popisovaný závod organizačně spadal v padesátých letech krátce i pod okresní podnik ČSAD Praha, následně ČSAD KNV Praha, v jehož rámci byl označen nejprve číslem 103 a později číslem 104. V letech 1960 – 1963 existoval v rámci okresního podniku ČSAD Praha také „autobusový podnik“, sdružující pražské dopravní závody (101 Karlín, 102 Vršovice a 103 Smíchov), provozující autobusovou dopravu. Naproti tomu podléhalo autobusové nádraží Praha – Smíchov nejprve správě ČSD a později bylo přiřazeno dopravnímu závodu 194 ÚAN (Ústřední autobusové nádraží) Praha – Florenc.

Po rozpadu, resp. privatizaci ČSAD KNV Praha vzniká ze smíchovského závodu firma ČSAD Praha – Západ, s. p., provozující i nadále autobusovou dopravu. V srpnu 2002 se podnik dostává do konkurzu, ovšem ještě stále lze jeho autobusy více či méně vidět na silnicích. Zásadní zlom přichází v roce 2004, kdy si areál bývalého závodu 104 kupuje berounský dopravce Probo Trans Beroun (nyní Probo Bus) a za další dva roky se v objektu ocitají nákladní automobily jihlavské společnosti ICOM Transport.

Dopravní závod 103 (resp. 104) po celou dobu své existence zajišťoval linkovou dopravu v oblasti Prahy – západ, dále též v části Příbramska, Berounska nebo Plzeňska, přičemž některé dálkové linky směřovaly také do jižních nebo západních Čech. Od začátku devadesátých let rovněž závod provozoval mezinárodní linky, směřující především do sousedního Německa. Smíchovské garáže také vypravovaly autobusy na linky pražské městské hromadné dopravy (např. 241, 243, 244) a jako jedny z mála v oblasti Středočeského kraje zajišťovaly i příležitostnou zájezdovou dopravu.

Následujícími řádky si přiblížíme dvě významné provozní zajímavosti. Jako první zmíníme provozování jedné z nejstarších dálkových linek, Praha – Písek. V polovině padesátých let nesla označení 01109, v šedesátých letech 01152 a konečně po „velkém“ přečíslování z počátku sedmdesátých let byla označena č. 11520. Později k ní přibyla i druhá větev, rychlíková linka Praha – Písek, označená č. 11521. Linky byly podnikem provozovány ještě v devadesátých letech.

Pro vývoj městské hromadné dopravy v Praze je významnou kapitolou provozování „místní (městské) dopravy Praha – Jinonice – Stodůlky“ na území současné Prahy. V knižním jízdním řádu, ČSAD Pražského kraje, z léta 1956 je uvedena pod číslem 01112 (Praha-Smíchov, Nábřežní ul. - Stodůlky MNV – Jinonice, závod 01110) se svou druhou větví 01112a (Stodůlky MNV – Košíře, Jinonická). Počátkem šedesátých let jsou obě linky přečíslovány na 01155 (pův. 01112) a 01156 (pův.01112a) a o pár let později jsou obě linky sloučeny do jedné 01155 (Praha-Smíchov, Nábřežní ul. - Stodůlky, nám.Lužina – (Stodůlky-Na Vidoulích) – Praha-Jinonice, závod 01153). V roce 1969 městský provoz obsahoval dvě linky, které byly na počátku sedmdesátých let sloučeny do jedné (Praha-Košíře, Na Zámečnici – Praha-Bílý Beránek – Stodůlky MNV – Praha-Jinonice ZPA – Praha-Jinonice,závod). Okolo roku 1975 se pražská konečná stanice přesouvá na Košířské náměstí. V roce 1978 přechází provoz pod Dopravní podnik Praha, který linku označuje č. 219 (Kotlářka – Bílý Beránek – Stodůlky – Jinonice).

Dne 1. dubna 1994 byla s organizací ROPID (Regionální organizátor Pražské integrované dopravy) uzavřena smlouva o provozování autobusové dopravy v rámci PID. Zřejmě prvními linkami¹⁾, jejichž prostřednictvím se ČSAD Praha – Západ do systému zapojila, byly městské linky č. 173 (Násirovo náměstí – Točná) a 192 (Sídliště Barrandov – Budějovická). V roce 1995 vstupuje v platnost nový silniční zákon, povolující provozování veřejné autobusové dopravy pouze na základě udělených licencí, jehož podmínky podnik již splňoval. O rok později je do systému PID zaintegrováno mnoho dalších mimopražských obcí, z nichž značná část spadá pod okres Praha – západ, kde námi popisovaný podnik stále provozuje veřejnou autobusovou linkovou dopravu. Jde o obce jihozápadním směrem od Prahy (uvedeny jsou jen některé) - Jinočany, Tachlovice, Nučice, Mezouň, Mořina, Černošice, Třebotov, Kuchař, Kosoř, Dobřichovice nebo Karlík. Dlužno podotknout, že po změně společenských, politických a hospodářských poměrů v zemi, tedy po roce 1989, a dále po rozpadu ČSAD KNV Praha, dochází všeobecně k postupnému plošnému omezování (snížení počtu spojů, nižší vypravenost) linkové dopravy.

Od 1. května 1996 jsou ze smíchovských garáží vypravovány autobusy na tři linky PID. Jedná se o linky č. 313 (Nádraží Radotín – Třebotov – Černošice, železniční zastávka; licenční č.100 313), 314 (Černošice II., škola {Z} – Černošice, železniční zastávka – Vonoklasy, samoobsluha; 100 314) a 315 (Černošice, železniční zastávka – Karlík; 100 315). V této souvislosti je třeba zmínit, že se v literatuře (např. Pražské autobusy 1925 – 2005) uvádí, že některé obce, jež byly dopravně obslouženy linkami PID č.308, 309, 310 a 311, že dopravcem mohl být právě námi popisovaný dopravce, ČSAD Praha – Západ. Tuto skutečnost nelze vyloučit ani potvrdit, ovšem s největší pravděpodobností tomu tak nebylo. Historie dopravní obslužnosti území, na němž jezdily linky PID č. 313, 314 a 315, sahá patrně do prvních let fungování ČSAD (pokud pomineme, že zde v meziválečném období mohli jezdit soukromí dopravci). Jízdní řád z léta 1956 uvádí linky č. 01116 (Praha, aut. nádr. Smíchov – Radotín – Horní Černošice – Vonoklasy), č. 01110 (Praha, aut. nádr. Smíchov – Choteč – Mořina) a současně linku (linky) směřující tudy do Berouna. Časem dochází k úpravám tras a přečíslování linek 01116 na 01160, resp. 11600 a 01110 na 01153, resp. 11530. K lince 11600 přibyla i druhá větev č.11601. Patrně před integrací do PID nesly obdobné linky č. 11660 a 11661, což pramení z dalšího přečíslování v devadesátých letech.

Vzhledem k neuspokojivému vývoji podniku ČSAD Praha – Západ, s.p., dochází 31. května 2002 k jeho vyčlenění ze systému PID. Provoz linky 173 je následně v kompetenci ČSAD Praha – Vršovice, a. s. (nyní Veolia Transport Praha), linka 192 přechází pod Dopravní podnik Praha a zbývající 3 linky přebírá Spojbus, s.r.o. (nyní taktéž Veolia Transport Praha). Od 1. června 2002 jsou zároveň linky 314 a 315 přečíslovány na 414 a 415

Samozřejmě nelze opomenout vozový park autobusů smíchovských garáží ČSAD. Zpočátku se skládal, stejně tak jako u dalších dopravců, převážně z meziválečných autobusů továrních značek Škoda, Tatra a Praga a také „kořistních“ (tj. válkou získaných či zabavených) autobusů. Po roce 1948 dochází v Československu k unifikované výrobě autobusů, a tak jsou dopravnímu závodu 103 (104) dodávány autobusy v linkovém, městském i zájezdovém provedení. Vozidla byla vyráběna v modelových řadách Škoda 706 RO, Škoda 706 RTO, Karosa Šx11, Karosa 73x, ze zahraničních nelze opomenout kloubové vozy Ikarus 280.xx. V závodě bylo provozováno i několik atypických autobusů. Za zmínku stojí druhý prototyp Karosa B 731 (ex DP Praha ev. č. 3000) provozovaný od roku 1981, dva vyhlídkové autobusy, přestavěné z linkových autobusů Karosa C 734 nebo též „malý“ autobus Chavdar. Do provozu PID byla taktéž nasazována zajímavá vozidla, přičemž některá z nich byla zakoupena již jako ojetá. Kromě dvou Ikarusů řady 280, Karos řady 7xx a inovovaných verzí 9xx zde byly provozovány i 3 exportní autobusy Karosa B 832. V číselné řadě PID byla ČSAD Praha – Západ přidělena řada ev.č. 1151 – 1180 (?) - poslední vůz zařazený do PID nesl ev. č. 1175. Údaje použité v tabulce vozidel PID nemusí být kompletní, neboť u několika autobusů došlo k výměně, buď za jiný vůz stejného typu, nebo za jiný vůz jiného typu.

Závěrem lze konstatovat, že podnik měl dlouhou, bohatou historii a pestrý vozový park. Bohužel se dostal do tíživé situace, kterou nebylo možno vyřešit. Zároveň fungoval i v době výrazného celoplošného poklesu veřejné autobusové dopravy v devadesátých letech, a jeho autobusy jezdily i na linkách nově vznikajícího integrovaného systému. Naproti tomu patřil podnik ČSAD Praha – Západ, s. p., k firmám, jež setrvaly v podobě státního podniku více než 10 let po revoluci, což je ve srovnání s ostatními dopravními závody bývalé ČSAD jistě obdivuhodné. Více než 50 (!) let se garáže podílely na dopravní obslužnosti (nejen) území okresu Praha – západ.

¹⁾ – přesné datum se autorovi nepodařilo zjistit